V téměř pravidelném rytmu stékaly dešťové kapky po
okně. Kap, kap, bubnoval déšť do staré střechy. Několik dnů už bylo takhle
pošmourno. Až stará žena sedící za oknem skoro zapomněla jaké to je, cítit
teplo slunečních paprsků na své vrásčité tváři. Houpala se ve starém dřevěném
křesle. Byl to téměř neznatelný pohyb, který jen trošku rozvířil prach, jenž
neúnavně usedal na rozvrzané dubové parkety. Celkově to vypadalo, že se v tom
domě zastavil čas. Ten byl znát asi jen díky masivním hodinám na zdi, které pravidelně
odbíjely celou. Dříve to tu mohlo být opravdu krásné, prostorný byt ve starém
činžáku s vysokými stropy. Stará žena si dobře pamatovala na dobu, kdy to
tu žilo. Ve vedlejším pokoji skotačily děti, z kuchyně se linula příjemná
vůně nedělního oběda a ona s láskou vítala muže, který se vrátil z práce
a společně s pusou jí věnoval malou kytici kopretin, které natrhal po
cestě. Všechno bylo pryč. S povzdechem žena otočila hlavu a pohlédla na zažloutlou
fotografii v oprýskaném rámečku, stojící vedle na stole. Rodinnou
fotografii. Stáli tam všichni, ona s manželem i jejich tři děti. Usmívali
se. Ženě se při tomto pohledu na tváři mihl letmý úsměv. Nebyl ale zdaleka
tak radostný. Odrážel se v něm smutek a únava. Déšť za oknem konečně
ustal.
Žádné komentáře:
Okomentovat