Kráčel sám. Velká ručička hodin na staré, oprýskané věži
hřbitovního kostela jakoby se zastavila. Anebo se mu to jen zdálo? Zrovna teď
by chtěl čas vrátit zpět. Ocitnout se aspoň na vteřinu v té době před pár
měsíci. A tam ho zastavit. Zmrazit ten okamžik, kdy se konečně aspoň jednou v životě
cítil šťastný. Pohlédl vzhůru na temné, zlověstně černé nebe a na tvářích
pocítil štiplavou bolest. Z nebe se snášela jedna vločka za druhou. Otřásl
se. Neměl rád zimu. Neměl rád tyhle večery, kdy sám jen ta bezcílně bloumal
liduprázdnými ulicemi a užíral se vlastními myšlenkami. Promrzlé ruce zastrčil
ještě hlouběji do kapes svého starého vlněného kabátu, který kdysi dostal od
své matky k Vánocům a nenáviděl ho. Proč ho tedy vlastně nosí? Na dně něco
nahmatal. Zkřehlými prsy ten papírek rozbalil. Byla to jízdenka na vlak, rok
stará. A v tom mu to došlo. Podíval se na hodiny, 21.30. Když přidá do
kroku, tak stihne poslední večerní vlak do Londýna. A pojede ten samý čas, jako
jel přesně v tento den minulý rok. Jeho černé kanady se bořily do čerstvě
napadaného prašanu, ale i přesto své tempo zrychlil. Hlavou mu běželo tisíc
otázek. Jak teď asi vypadá? Má stále ty dlouhé černé vlasy, které tak
neskutečně sladce voněly? Otevře mu a za ní se bude linout ta dobře známá vůně čerstvě upečeného
jablečného koláče? Otevře mu vůbec? Začal pochybovat. Co to děláš, ty blázne?
Proč zrovna teď, proč zrovna dnes? Došel na nádraží, kde právě monotónně znělo,
že vlak směr Londýn Hlavní nádraží přijede na druhou kolej. Teď už to nesmí
vzdát, teď ne. Dveře vlaku se za ním s rámusem zabouchly. Sedl si na první
volné místo, pohlédl z okénka a řekl, že dnes to bylo naposled, co se sám
takto procházel.
Žádné komentáře:
Okomentovat