Adventní čas. Čas klidu a rozjímání. V dnešní době je to spíše utopie. Přeplněná nákupní centra, davy lidí snažící se ve stresu nakoupit dárky jen proto, aby to měli co nejrychleji odbyté a mohli si jen odškrtnout další položku na seznamu. A co dál? Stromeček, kapr. Každý chce vydělat, lidé přeci kupují, vždyť jsou Vánoce, tak proč toho nevyužít? To je to co chceme. Je to stokrát ohraná písnička, nepřeberné množství článků jak to příště udělat jinak a lépe. Myslíte, že se někdo poučí? Je na každém jak tyto okamžiky prožije a zda si vůbec uvědomí pravou podstatu Vánoc. Okamžiky plné pohody, lásky, zamyšlení. Zní toto jako utopie? Či velké klišé? Možná pro někoho kdo podlehl konzumu, zrychlené době. Jistě, na každého z nás působí okolí, ovšem je jen na nás do jaké míry to necháme zajít. Vždyť je přeci krásné projít se krajinou, vnímat zimní přírodu a ne jen za okny nadávat, že není sníh. Je krásné setkávat se s lidmi, které v nás vzbuzují pozitivní pocity. Je krásné zapálit svíčku a jen tak vypnout. A těch krás je nepřeberné množství. Člověk by se měl radovat z maličkostí a užívat si okamžiky, jelikož žádný z nich se již nebude opakovat.
úterý 23. prosince 2014
neděle 26. října 2014
Když nemůžeš spát
Lampy mžourající ospalou ulicí. Vše již zdánlivě utichlo,
noc převzala vládu. Bolestný nářek pouličních umělců, klapání podpatků a občas
nějaký ten opilecký výkřik již nikoho nepřekvapí. Zaposloucháš se do tohoto
ticha a víš, že právě zde je tvé místo. Tma totiž schová kdejaké rány, najednou
se vše zdá být jednodušší, stejně nemůžeš spát.
Máš ale vůbec nějaké problémy? Víš co to je nějaké mít? Celé je to
absurdní. Kolem proběhla krysa, hledajíc potravu, každodenní boj a přežití v tomhle
nelítostném světě. Ty si také snažíš udržet si místo na slunci, stále bojuješ
předem prohraný boj a v noci se schováváš pod rouškou tmy. V myšlenkách,
které ti víří hlavou, si stále a stále opakuješ, že to bude jiné a lepší,
upínáš se k naději, která přeci umírá poslední. Ale umírá. Stále ti
připadá, že noční ulice vše vyřeší?
sobota 5. července 2014
Letní podvečer
Vlahý letní podvečer. Sklenka vína v ruce a čistá hlava. Ideál, který rozbíhá myšlenky. Myšlenky na minulost, přítomnost a především budoucnost. A nucení vypsat vše na papír. Nene žádná deníčková forma a sáhodlouhé líčení problémů. Jen pouhá radost z obyčejných věcí, vážení si okamžiků a tudíž další den focení romantických zákoutí krajiny. Je to jen kýč? Možná. Dostavuje se nespokojenost, ale proč? Dobrá otázka, možná proto, aby to nesršelo přílišným pozitivismem. Však lidé neradi vidí štěstí u jiných, když ho sami nemají. Závist a nepřejícnost vládne světem. Ale to už je zřejmě opravdu odbočení k tomu vypsání pocitů. Zůstaňme raději u té krajinky. :-)
středa 16. dubna 2014
Jaro. Dlouho očekávané období. Příroda se probouzí se svého zimního spánku, stromy se začínají zelenat, zpěv ptáků zní líbezněji, než tóny kytary starého žebráka. Ten krásný sentiment, který nutí psát a přemýšlet až takto kýčovitě. Ovšem kdekdo se tváří kysele jak po pár kapkách citronu. Proč tomu tak je? Možná díky nepříjemné alergii, či zamilovanému hašteření všude kolem. Možná by stačilo na chvilku vše nechat být a projít se klidným lesem, nedotčeným civilizací. Nasáknout jeho vůni, zaposlouchat se do zvuků a tvář nastavit proudu slunečních paprsků, které si derou cestu skrz mohutné smrky.
sobota 8. března 2014
Plynutí času
V téměř pravidelném rytmu stékaly dešťové kapky po
okně. Kap, kap, bubnoval déšť do staré střechy. Několik dnů už bylo takhle
pošmourno. Až stará žena sedící za oknem skoro zapomněla jaké to je, cítit
teplo slunečních paprsků na své vrásčité tváři. Houpala se ve starém dřevěném
křesle. Byl to téměř neznatelný pohyb, který jen trošku rozvířil prach, jenž
neúnavně usedal na rozvrzané dubové parkety. Celkově to vypadalo, že se v tom
domě zastavil čas. Ten byl znát asi jen díky masivním hodinám na zdi, které pravidelně
odbíjely celou. Dříve to tu mohlo být opravdu krásné, prostorný byt ve starém
činžáku s vysokými stropy. Stará žena si dobře pamatovala na dobu, kdy to
tu žilo. Ve vedlejším pokoji skotačily děti, z kuchyně se linula příjemná
vůně nedělního oběda a ona s láskou vítala muže, který se vrátil z práce
a společně s pusou jí věnoval malou kytici kopretin, které natrhal po
cestě. Všechno bylo pryč. S povzdechem žena otočila hlavu a pohlédla na zažloutlou
fotografii v oprýskaném rámečku, stojící vedle na stole. Rodinnou
fotografii. Stáli tam všichni, ona s manželem i jejich tři děti. Usmívali
se. Ženě se při tomto pohledu na tváři mihl letmý úsměv. Nebyl ale zdaleka
tak radostný. Odrážel se v něm smutek a únava. Déšť za oknem konečně
ustal.
čtvrtek 6. března 2014
Spousty papírů nastrkaných všude možně. Zápisky na stránkách sešitů, které by spíše měly být úhledně popsané zápisky z přednášek. Chtělo to nějaký řád. Vždyť blog má dneska každý druhý, tak má to vůbec cenu? To byl hlavní argument proti. Ale proč to takhle snadno vzdávat? I kdyby si mé příspěvky přečetl jeden, dva lidé tak to bude mít větší smysl, než na dně šuplíku. To samé s fotkami, baví mě to a naplňuje. Zní to jako klišé? Třeba je, fotky také nejsou vrcholem originality a umělecké tvorby. V dnešní době, kdy focení je tak dostupné a lidé chválí i rozmazané fotky z mobilu je to opravdu risk, do čeho jsem se pustila. Ale baví mě to a to je myslím to hlavní. Tak dalším příspěvkům zdar! :-)
Happy end?
Kráčel sám. Velká ručička hodin na staré, oprýskané věži
hřbitovního kostela jakoby se zastavila. Anebo se mu to jen zdálo? Zrovna teď
by chtěl čas vrátit zpět. Ocitnout se aspoň na vteřinu v té době před pár
měsíci. A tam ho zastavit. Zmrazit ten okamžik, kdy se konečně aspoň jednou v životě
cítil šťastný. Pohlédl vzhůru na temné, zlověstně černé nebe a na tvářích
pocítil štiplavou bolest. Z nebe se snášela jedna vločka za druhou. Otřásl
se. Neměl rád zimu. Neměl rád tyhle večery, kdy sám jen ta bezcílně bloumal
liduprázdnými ulicemi a užíral se vlastními myšlenkami. Promrzlé ruce zastrčil
ještě hlouběji do kapes svého starého vlněného kabátu, který kdysi dostal od
své matky k Vánocům a nenáviděl ho. Proč ho tedy vlastně nosí? Na dně něco
nahmatal. Zkřehlými prsy ten papírek rozbalil. Byla to jízdenka na vlak, rok
stará. A v tom mu to došlo. Podíval se na hodiny, 21.30. Když přidá do
kroku, tak stihne poslední večerní vlak do Londýna. A pojede ten samý čas, jako
jel přesně v tento den minulý rok. Jeho černé kanady se bořily do čerstvě
napadaného prašanu, ale i přesto své tempo zrychlil. Hlavou mu běželo tisíc
otázek. Jak teď asi vypadá? Má stále ty dlouhé černé vlasy, které tak
neskutečně sladce voněly? Otevře mu a za ní se bude linout ta dobře známá vůně čerstvě upečeného
jablečného koláče? Otevře mu vůbec? Začal pochybovat. Co to děláš, ty blázne?
Proč zrovna teď, proč zrovna dnes? Došel na nádraží, kde právě monotónně znělo,
že vlak směr Londýn Hlavní nádraží přijede na druhou kolej. Teď už to nesmí
vzdát, teď ne. Dveře vlaku se za ním s rámusem zabouchly. Sedl si na první
volné místo, pohlédl z okénka a řekl, že dnes to bylo naposled, co se sám
takto procházel.
Existence
Všechno utichlo. Jen tmou, tou nejtemnější tmou, tou
strašidelnou tmou se snáší jedna vločka za druhou. Padají na stále ještě teplou
zem, kde se ztratí, rozpustí, zmizí v nicotě. Možná k ránu, až mráz
zahalí krajinu a vykouzlí krajkové obrazce, bude mít jejich existence delšího
trvání. Ráno se příroda probudí do té zářivě bílé pokrývky všude kolem. A
všichni ještě více instinktivně začnou hledat teplo. Plamínek, tu jiskřičku
naděje. Pro ten hřejivý pocit jistoty a bezpečí. Vychutná si ještě vůbec někdo
tu bílou zář? Pohled, který málokdo zná. Pohled na nekonečné bílé pláně
v kontrastu s blankytně modrou oblohou, jasný úkaz kýče. Opravdu
kýče? A co to ticho? Je opravdu tak uklidňující? Jak moc ho ještě v našem
životě potřebujeme? Mnoho otázek, běžících hlavou, zatímco nohy se boří
hlouběji a hlouběji. Myšlenky občas přehlušující jen lehké zakřupání. Jinak
nic. Slunce pomalu se sklánějící k obzoru, jehož nebývale silné paprsky
mažou ty nejzranitelnější vločky. Tak rychle a téměř neznatelně jako guma
mazající tužkou ryté iniciály na papíře. Vše je tak pomíjivé, vše jednou zmizí,
musí zmizet. Zapadající slunce, noc, avšak příslib dalšího rána a nových
vloček, které se bez přestání neúnavně snáší k zemi, jakoby chtěly využít
co nejvíce čas. Čas, který jim zbývá, než je nemilosrdné sluneční paprsky
přemění na kapky vody, aby mohly zmizet v nicotě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)