Plynutí času

V téměř pravidelném rytmu stékaly dešťové kapky po okně. Kap, kap, bubnoval déšť do staré střechy. Několik dnů už bylo takhle pošmourno. Až stará žena sedící za oknem skoro zapomněla jaké to je, cítit teplo slunečních paprsků na své vrásčité tváři. Houpala se ve starém dřevěném křesle. Byl to téměř neznatelný pohyb, který jen trošku rozvířil prach, jenž neúnavně usedal na rozvrzané dubové parkety. Celkově to vypadalo, že se v tom domě zastavil čas. Ten byl znát asi jen díky masivním hodinám na zdi, které pravidelně odbíjely celou. Dříve to tu mohlo být opravdu krásné, prostorný byt ve starém činžáku s vysokými stropy. Stará žena si dobře pamatovala na dobu, kdy to tu žilo. Ve vedlejším pokoji skotačily děti, z kuchyně se linula příjemná vůně nedělního oběda a ona s láskou vítala muže, který se vrátil z práce a společně s pusou jí věnoval malou kytici kopretin, které natrhal po cestě. Všechno bylo pryč. S povzdechem žena otočila hlavu a pohlédla na zažloutlou fotografii v oprýskaném rámečku, stojící vedle na stole. Rodinnou fotografii. Stáli tam všichni, ona s manželem i jejich tři děti. Usmívali se. Ženě se při tomto pohledu na tváři mihl letmý úsměv. Nebyl ale zdaleka tak radostný. Odrážel se v něm smutek a únava. Déšť za oknem konečně ustal.

Spousty papírů nastrkaných všude možně. Zápisky na stránkách sešitů, které by spíše měly být úhledně popsané zápisky z přednášek. Chtělo to nějaký řád. Vždyť blog má dneska každý druhý, tak má to vůbec cenu? To byl hlavní argument proti. Ale proč to takhle snadno vzdávat? I kdyby si mé příspěvky přečetl jeden, dva lidé tak to bude mít větší smysl, než na dně šuplíku. To samé s fotkami, baví mě to a naplňuje. Zní to jako klišé? Třeba je, fotky také nejsou vrcholem originality a  umělecké tvorby. V dnešní době, kdy focení je tak dostupné a lidé chválí i rozmazané fotky z mobilu je to opravdu risk, do čeho jsem se pustila. Ale baví mě to a to je myslím to hlavní. Tak dalším příspěvkům zdar! :-)

S foťákem v ruce

Happy end?

Kráčel sám. Velká ručička hodin na staré, oprýskané věži hřbitovního kostela jakoby se zastavila. Anebo se mu to jen zdálo? Zrovna teď by chtěl čas vrátit zpět. Ocitnout se aspoň na vteřinu v té době před pár měsíci. A tam ho zastavit. Zmrazit ten okamžik, kdy se konečně aspoň jednou v životě cítil šťastný. Pohlédl vzhůru na temné, zlověstně černé nebe a na tvářích pocítil štiplavou bolest. Z nebe se snášela jedna vločka za druhou. Otřásl se. Neměl rád zimu. Neměl rád tyhle večery, kdy sám jen ta bezcílně bloumal liduprázdnými ulicemi a užíral se vlastními myšlenkami. Promrzlé ruce zastrčil ještě hlouběji do kapes svého starého vlněného kabátu, který kdysi dostal od své matky k Vánocům a nenáviděl ho. Proč ho tedy vlastně nosí? Na dně něco nahmatal. Zkřehlými prsy ten papírek rozbalil. Byla to jízdenka na vlak, rok stará. A v tom mu to došlo. Podíval se na hodiny, 21.30. Když přidá do kroku, tak stihne poslední večerní vlak do Londýna. A pojede ten samý čas, jako jel přesně v tento den minulý rok. Jeho černé kanady se bořily do čerstvě napadaného prašanu, ale i přesto své tempo zrychlil. Hlavou mu běželo tisíc otázek. Jak teď asi vypadá? Má stále ty dlouhé černé vlasy, které tak neskutečně sladce voněly? Otevře mu a za ní se bude linout  ta dobře známá vůně čerstvě upečeného jablečného koláče? Otevře mu vůbec? Začal pochybovat. Co to děláš, ty blázne? Proč zrovna teď, proč zrovna dnes? Došel na nádraží, kde právě monotónně znělo, že vlak směr Londýn Hlavní nádraží přijede na druhou kolej. Teď už to nesmí vzdát, teď ne. Dveře vlaku se za ním s rámusem zabouchly. Sedl si na první volné místo, pohlédl z okénka a řekl, že dnes to bylo naposled, co se sám takto procházel.

Existence

Všechno utichlo. Jen tmou, tou nejtemnější tmou, tou strašidelnou tmou se snáší jedna vločka za druhou. Padají na stále ještě teplou zem, kde se ztratí, rozpustí, zmizí v nicotě. Možná k ránu, až mráz zahalí krajinu a vykouzlí krajkové obrazce, bude mít jejich existence delšího trvání. Ráno se příroda probudí do té zářivě bílé pokrývky všude kolem. A všichni ještě více instinktivně začnou hledat teplo. Plamínek, tu jiskřičku naděje. Pro ten hřejivý pocit jistoty a bezpečí. Vychutná si ještě vůbec někdo tu bílou zář? Pohled, který málokdo zná. Pohled na nekonečné bílé pláně v kontrastu s blankytně modrou oblohou, jasný úkaz kýče. Opravdu kýče? A co to ticho? Je opravdu tak uklidňující? Jak moc ho ještě v našem životě potřebujeme? Mnoho otázek, běžících hlavou, zatímco nohy se boří hlouběji a hlouběji. Myšlenky občas přehlušující jen lehké zakřupání. Jinak nic. Slunce pomalu se sklánějící k obzoru, jehož nebývale silné paprsky mažou ty nejzranitelnější vločky. Tak rychle a téměř neznatelně jako guma mazající tužkou ryté iniciály na papíře. Vše je tak pomíjivé, vše jednou zmizí, musí zmizet. Zapadající slunce, noc, avšak příslib dalšího rána a nových vloček, které se bez přestání neúnavně snáší k zemi, jakoby chtěly využít co nejvíce čas. Čas, který jim zbývá, než je nemilosrdné sluneční paprsky přemění na kapky vody, aby mohly zmizet v nicotě.