Fondy EU

Peníze z evropské unie. Téma, které je hojně skloňováno a v poslední době se stále častěji setkávám s nápisem „Financováno z prostředků EU“. To je samozřejmě velmi potěšující, ovšem přijde mi, že peněz není nikdy dost. Pozůstatky temné komunistické éry jsou i po téměř 25 letech patrné na každém kroku. Já osobně žiji v malebném městečku v jižních Čechách, Vyšším Brodě. Vyšší Brod je velmi populárním centrem vodáckého sportu, chvalně (nebo nechvalně?) známý je i několika vietnamskými tržnicemi. Co je ale dominantou tohoto téměř třítisícového města? Ti, kdo tipují cisterciácký klášter, mají samozřejmě pravdu. Tuto nádhernou stavbu nechal roku 1259 založit slavný Vok z Rožmberka a mnohým z nás je jistě známá legenda, která se váže právě k založení kláštera. Klášter má za sebou velmi těžkou historii, od husitského plundrování, přes 2. světovou válku, ve které byl dokonce přemalován na zeleno, až po již zmíněnou éru komunismu. Příslušníci STB odvezli mnichy do internačních táborů a klášter pustl. Z dříve honosné stavby, která se pyšnila především vlastním pivovarem, anebo zimní zahradou s cizokrajnými rostlinami zbyly jen mechem porostlé trosky. Když vysvitne slunce a paprsky odkryjí tuto smutnou skutečnost, beru do ruky fotoaparát a chodím dokumentovat to, kam dnes málokdo zavítá. Vždy mě přepadne smutek a nostalgie nad tím, jaké to tu asi dříve muselo být krásné. Proto si myslím, že fondy z EU by aspoň částečně pomohly tomu, abychom tuto krásu neviděli jen na historických pohlednicích, či ve svých představách.  Nebylo by skvělé, kdyby se ve Vyšším Brodě znovu obnovil pivovar, který by jistě mohl dosáhnout velké slávy, jak tomu dříve bývalo? Je ovšem otázkou, co je hlavní priorita. Budova kláštera přeci funguje, konají se zde bohoslužby i prohlídky pro širokou veřejnost. Okolí, které je před zraky mnohdy ne moc všímavých turistů skryto za hradbou z břečťanu a bodláčí, přestane lidi zajímat. A to je přeci velká škoda! 

Advent

Adventní čas. Čas klidu a rozjímání. V dnešní době je to spíše utopie. Přeplněná nákupní centra, davy lidí snažící se ve stresu nakoupit dárky jen proto, aby to měli co nejrychleji odbyté a mohli si jen odškrtnout další položku na seznamu. A co dál? Stromeček, kapr. Každý chce vydělat, lidé přeci kupují, vždyť jsou Vánoce, tak proč toho nevyužít? To je to co chceme. Je to stokrát ohraná písnička, nepřeberné množství článků jak to příště udělat jinak a lépe. Myslíte, že se někdo poučí? Je na každém jak tyto okamžiky prožije a zda si vůbec uvědomí pravou podstatu Vánoc. Okamžiky plné pohody, lásky, zamyšlení. Zní toto jako utopie? Či velké klišé? Možná pro někoho kdo podlehl konzumu, zrychlené době. Jistě, na každého z nás působí okolí, ovšem je jen na nás do jaké míry to necháme zajít. Vždyť je přeci krásné projít se krajinou, vnímat zimní přírodu a ne jen za okny nadávat, že není sníh. Je krásné setkávat se s lidmi, které v nás vzbuzují pozitivní pocity. Je krásné zapálit svíčku a jen tak vypnout. A těch krás je nepřeberné množství. Člověk by se měl radovat z maličkostí a užívat si okamžiky, jelikož žádný z nich se již nebude opakovat. 

Když nemůžeš spát

Lampy mžourající ospalou ulicí. Vše již zdánlivě utichlo, noc převzala vládu. Bolestný nářek pouličních umělců, klapání podpatků a občas nějaký ten opilecký výkřik již nikoho nepřekvapí. Zaposloucháš se do tohoto ticha a víš, že právě zde je tvé místo. Tma totiž schová kdejaké rány, najednou se vše zdá být jednodušší, stejně nemůžeš spát.  Máš ale vůbec nějaké problémy? Víš co to je nějaké mít? Celé je to absurdní. Kolem proběhla krysa, hledajíc potravu, každodenní boj a přežití v tomhle nelítostném světě. Ty si také snažíš udržet si místo na slunci, stále bojuješ předem prohraný boj a v noci se schováváš pod rouškou tmy. V myšlenkách, které ti víří hlavou, si stále a stále opakuješ, že to bude jiné a lepší, upínáš se k naději, která přeci umírá poslední. Ale umírá. Stále ti připadá, že noční ulice vše vyřeší? 

Letní podvečer

Vlahý letní podvečer. Sklenka vína v ruce a čistá hlava. Ideál, který rozbíhá myšlenky. Myšlenky na minulost, přítomnost a především budoucnost. A nucení vypsat vše na papír. Nene žádná deníčková forma a sáhodlouhé líčení problémů. Jen pouhá radost z obyčejných věcí, vážení si okamžiků a tudíž další den focení romantických zákoutí krajiny. Je to jen kýč? Možná. Dostavuje se nespokojenost, ale proč? Dobrá otázka, možná proto, aby to nesršelo přílišným pozitivismem. Však lidé neradi vidí štěstí u jiných, když ho sami nemají. Závist a nepřejícnost vládne světem. Ale to už je zřejmě opravdu odbočení k tomu vypsání pocitů. Zůstaňme raději u té krajinky. :-)

Jaro. Dlouho očekávané období. Příroda se probouzí se svého zimního spánku, stromy se začínají zelenat, zpěv ptáků zní líbezněji, než tóny kytary starého žebráka. Ten krásný sentiment, který nutí psát a přemýšlet až takto kýčovitě. Ovšem kdekdo se tváří kysele jak po pár kapkách citronu. Proč tomu tak je? Možná díky nepříjemné alergii, či zamilovanému hašteření všude kolem. Možná by stačilo na chvilku vše nechat být a projít se klidným lesem, nedotčeným civilizací. Nasáknout jeho vůni, zaposlouchat se do zvuků a tvář nastavit proudu slunečních paprsků, které si derou cestu skrz mohutné smrky.

Plynutí času

V téměř pravidelném rytmu stékaly dešťové kapky po okně. Kap, kap, bubnoval déšť do staré střechy. Několik dnů už bylo takhle pošmourno. Až stará žena sedící za oknem skoro zapomněla jaké to je, cítit teplo slunečních paprsků na své vrásčité tváři. Houpala se ve starém dřevěném křesle. Byl to téměř neznatelný pohyb, který jen trošku rozvířil prach, jenž neúnavně usedal na rozvrzané dubové parkety. Celkově to vypadalo, že se v tom domě zastavil čas. Ten byl znát asi jen díky masivním hodinám na zdi, které pravidelně odbíjely celou. Dříve to tu mohlo být opravdu krásné, prostorný byt ve starém činžáku s vysokými stropy. Stará žena si dobře pamatovala na dobu, kdy to tu žilo. Ve vedlejším pokoji skotačily děti, z kuchyně se linula příjemná vůně nedělního oběda a ona s láskou vítala muže, který se vrátil z práce a společně s pusou jí věnoval malou kytici kopretin, které natrhal po cestě. Všechno bylo pryč. S povzdechem žena otočila hlavu a pohlédla na zažloutlou fotografii v oprýskaném rámečku, stojící vedle na stole. Rodinnou fotografii. Stáli tam všichni, ona s manželem i jejich tři děti. Usmívali se. Ženě se při tomto pohledu na tváři mihl letmý úsměv. Nebyl ale zdaleka tak radostný. Odrážel se v něm smutek a únava. Déšť za oknem konečně ustal.

Spousty papírů nastrkaných všude možně. Zápisky na stránkách sešitů, které by spíše měly být úhledně popsané zápisky z přednášek. Chtělo to nějaký řád. Vždyť blog má dneska každý druhý, tak má to vůbec cenu? To byl hlavní argument proti. Ale proč to takhle snadno vzdávat? I kdyby si mé příspěvky přečetl jeden, dva lidé tak to bude mít větší smysl, než na dně šuplíku. To samé s fotkami, baví mě to a naplňuje. Zní to jako klišé? Třeba je, fotky také nejsou vrcholem originality a  umělecké tvorby. V dnešní době, kdy focení je tak dostupné a lidé chválí i rozmazané fotky z mobilu je to opravdu risk, do čeho jsem se pustila. Ale baví mě to a to je myslím to hlavní. Tak dalším příspěvkům zdar! :-)